VLK (CANIS LUPUS)

obecně - rozšíření - život - pobytové znaky - ohrožení - ochrana - vlk a lidé

Vlk a lidé

 

Koncem doby ledové žili lidé a vlci vedle sebe jako dva velcí konkurenti. Lovili stejnou kořist a byli nuceni se vzájemně tolerovat.

 

Jedním z nejznámějších vlků, je „kapitolská vlčice“. V pověsti se vypráví, že vlčice našla opuštěna dvojčata Romula a Réma v rozvodněné řece Tiber. Zachránila je a adoptovala. Na její počest později založili na místě, kde je nalezla, město Řím.

 

O tom, že ani na vlka nebyl pohled jednostranný, svědčí svědectví křesťanského misionáře z 8. století. Ten říká: „Za to vykládal si každý za šťastné znamení, když uviděl vlka. Radoval se, že bude míti po celý den štěstí a úspěch…“

 

Ve středověku byl vlk bez milosti pronásledován. Byl považován za symbol temné moci a k jeho přelstění se užívalo mnoho pověr a čar. „Vyprávělo se také o moci vlčího ocasu. Před ním že z daleka vlci prchají. Kdo jej např. zahrabe někde ve statku, nikdy se mu tam vlk neukáže.“

 

Postupným přechodem od lovu k pastevectví se člověk stává úhlavní nepřítel vlků.

V roce 1498 bylo vydáno „Kladivo na čarodějnice.“ Byl to návod, jak mezi lidmi rozeznat čarodejnice a vlkodlaky. Za vlkodlaka byl považován člověk, který se za úplňku proměňoval ve vlka, živil se krví a syrovým, často lidským masem. Katolická inkvizice připravila krutou smrt mnoha lidem. Nenávist k vlkům se ještě znásobila.
Ve 14. až 15. století během stoleté války mezi Anglii a Francii zahynulo v bitvách, ale i kvůli hladomoru mnoho lidí. Nedbale pohřbené mrtvoly se stávaly snadnou kořistí vlků. Podobná utrpení lidí přinesly na našem území husitské války v 15. století. Z těchto dob je vlk v Evropě neprávem obviňován, že napadá lidi.

 

Asi žádné jiné zvíře nenacházíme v příslovích, bajkách, pohádkách nebo mýtech tak často, jako vlka.

Vlk je v některých zemích považován za praotce kmenů či národů. Mnohdy je brán jako neoblíbený, ale obdivovaný konkurent člověka. V Evropě je k vlkům vypěstován převážně negativní vztah. Možná mohou za to i pohádky, které ukazují vlka jako tvora zlého. Je to například v pohádkách „O červené Karkulce, Nezbedná kůzlátka, Pohádky ovčí babičky nebo jen počkej zajíci.“

 

V roce 1812 vyšla kniha pohádek bratří Grimmů. Snad nejznámější je pohádka o červené Karkulce. Každé a nejenom české dítě si prostřednictvím této pohádky vštěpuje první poznatky o vlkovi. A to, že vlk je zlý, žere lidi a myslivec je hodný, protože vlky zabíjí.

 

V roce 1930 vydal Rudyard Kipling známou „Knihu džunglí“. Hlavní hrdinou je Mauglí, který je dalším příkladem „vlčího dítěte“, kterého opustili vlastní rodiče a vychovali ho vlci, kteří vystupují jako hodní ochránci malých dětí.

 

Začátkem 90.let minulého století natočil Kevin Kostner příběh o vojákovi, který se při nuceném pobytu v indiánském území spřátelil s vlkem. Film byl oceněn mnoha Oskary a je jedním z příkladů pozitivního pohledu na vlky.

 

V letech 1939 až 1941 přebýval zoolog Adolf Murie ve srubu na Aljašce a pracoval zde na první podrobné studii o vlcích. Jeho kniha „The Wolves of Mount McKinley“ se zařadila mezi nejvýznamnější díla terénní biologie o vlcích.

 

Jednou z nejlepších populárně – naučných publikací o vlcích je kniha Farleyho Mowata „Nedělejte poplach“. Kniha byla i zfilmována.

 

Dobrým zdrojem informací jsou dvě knihy slovenského zoologa Pavla Hella a spoluautorů „Trofejové šelmy Slovenska“ a „Vlk v slovenských Karpatoch a vo svete“, knihy E.T.Setona nebo Barry Holstun Lopeze „O vlkoch a ľuďoch“.

 

 

Soužití s lidmi

V Evropě není doložen žádný případ, že by zdravý vlk napadl a zabil člověka. Nebezpečí napadení psem je podstatně větší.

 

Škody na majetku, včelstvech nebo hospodářských zvířatech

Hospodářská zvířata, chovaná člověkem, úplně ztratila schopnost obrany vůči velkým šelmám. Účinné ochranné techniky vymizely v důsledku ekonomických, sociálních a politických změn i jako výsledek vyhubení velkých šelem.
Vlk se často velmi lehce dostane k nestráženým a nebo nedostatečně stráženým hospodářským zvířatům, hlavně ovcím a kozám. Škody způsobené vlkem jsou hrazeny státem dle zákona č. 115/2000 Sb.

 

Možnosti ochrany majetku před šelmami
Co mají dělat chovatelé, aby svá zvířata uchránili před velkými šelmami? Svůj majetek musí především střežit. Na denní zabezpečení stád jsou vhodné síťové ohradníky a pastevecký pes.

 

V Evropě má chov pasteveckých psů velkou tradici. Jde o poměrně velká plemena, která už svou schopností výhružného postavení a hlubokým hlasitým štěkotem odrazují šelmy (ale i zloděje) od případného útoku. Zvláště vlci se neradi pouští do souboje s velkými psy, neboť tím riskují poranění, které pak může negativně ovlivnit jejich loveckou schopnost. Dnes existuje velké množství plemen pasteveckých psů. Nejlépe známe slovenského čuvače, balkánského šarplanince nebo kavkazského ovčáka. V Maďarsku je chován kuvasz a komondor, v Polsku podhalaňský ovčák, v Turecku akbašský pes a anatolský ovčák, v Itálii maremanský pastevecký pes atd. Nestačí však vlastnit psa příslušného plemene. Nezbytně nutné je takového psa pro hlídání stád vycvičit.
Pokud má majitel malý počet ovcí a nechce si opatřit cvičeného pasteveckého psa, musí alespoň na noc ovce bezpodmínečně zavírat do chléva.


foto: Jan Husák