VLK (CANIS LUPUS)

obecně - rozšíření - život - pobytové znaky - ohrožení - ochrana - vlk a lidé

Život vlka- obsah:

1. Vlčí smečka (hiearchie, velikost, mláďata)

2. Teritorium a doupě

3. Lov (lovecký revír, technika lovu, potrava)

4. Komunikace

 

Hiearchie vlčí smečky

Vlci jsou predátoři žijící v dobře organizovaných smečkách. Ve smečce od jejího vzniku existují sociální vazby a proto jsou téměř všichni členové smečky příbuzní. Základním článkem skupiny je samec a samice – tzv. alfa pár. Tento svazek trvá na celý život.

 

Ve smečce platí přísná hierarchie, ve které má každý člen pevně stanovené postavení. Struktura vlčí smečky je dynamická a může se měnit v závislosti na celé řadě faktorů. Hierarchie je pro vlky velmi důležitá. Má význam v období rozmnožování, při ochraně území, při lovu, při krmení, zkrátka vždy, když je smečka pohromadě. A ta je spolu téměř nepřetržitě. Hierarchie se odvíjí ve dvou liniích – pro samce a pro samice.


V čele smečky je alfa vlk a vlčice, kteří tvoří tzv. alfa pár. Alfa vždy požívá úctu ostatních členů smečky. Samec alfa nemusí vždy vést lov nebo jít v čele smečky. Nemusí ani jíst dříve než ostatní. Může být alfou dokonce jen za určitých okolností nebo při určitých činnostech (třeba pouze při lovu). Požívá ale úctu ostatních členů smečky. Alfa pár má jako jediný ve smečce právo pářit se. Jestli nemá alfa samec o samici zájem, ta se někdy spáří s níže postaveným samcem (většinou beta). Matkou mláďat je vždy alfa samice.


Alfa páru jsou podřízeni ostatní členové smečky. Z nich má nejvyšší postavení beta vlk a beta vlčice. Jako jediní mohou nahradit pozici alfy. Ostatní členové smečky si vytváří hierarchii podle stáří, mláďata si vytváří vlastní sociální strukturu bez ohledu na pohlaví. Nejnižší postavení má jedinec omega. Jsou na něho směřované i bezdůvodné útoky, je odháněn od potravy, je odháněn ze smečky. Postavení ve smečce se může změnit bojem. Kdo boj prohraje, vyvolává to u něho silný psychický otřes. Ten může být na určitou dobu tak silný, že zvíře může poklesnout i o několik tzv. „hodnostních stupňů“. Souboje však jen velmi zřídka končí zraněním nebo smrtí.


Smečka vzniká pářením samce a samice na konci zimy a je později rozšířena o mláďata. Protože se vlci páří až ve 22 měsíci věku, nedochází v období rozmnožování k žádným konfliktům a původní pár se páří znovu. Příležitost k rozdělení smečky přijde třetí zimu. To mláďata z prvního vrhu jsou již dospělá a začínají si hledat partnera. Vzniká rivalita mezi nimi a alfa párem a nebo mezi nimi navzájem. Může to být i touha najít si partnera z jiné smečky. I když mláďata z prvního vrhu rodiče dočasně opustí, v období kdy pečují o nová mláďata se k nim někdy opět vracejí. K definitivnímu rozdělení dojde v době výchovy mláďat. Mladí si vytvoří vlastní doupě od doupěte smečky.

Až mláďata vyrostou, mohou se spojit s původní smečkou a nebo si vytvoří smečku novou. K rozdělení smečky může dojít i smrtí jednoho nebo obou vůdců. Je to velký sociální otřes a následné spory o vedoucí postavení většinou smečku rozloží. Smečka se rozdělí na jednotlivé páry a vytvoří se tak základ k vzniku nových smeček. Dlouhodobý kontakt a psychický sklon je potřebný ke vzniku silné sociální vazby mezi vlky. Existují pouze 3 vztahy mezi vlky, kde jsou oba faktory přítomny – námluvy a páření, výchova mláďat dospělými a vyrůstání mláďat ve společnosti jejich sourozenců.

 

 

Velikost smečky

Smečka má zpravidla 6-7 členů. Je to hlavně z těchto důvodů:

 

- Je to nejmenší počet jedinců, nutný pro nalezení a ulovení kořisti. Vlci většinou loví kořist mnohem větší, než jsou sami. Větší počet vlků dokáže kořist rychle najít a rychleji ulovit. Při běhu se střídají v čele, čímž šetří sily, část smečky může kořisti nadběhnout.

 

- Maximální počet jedinců, kteří se z kořisti nasytí.

 

- Maximální počet jedinců, se kterými může jedinec navázat sociální vztah. Aby mohla smečka normálně fungovat, je nezbytně nutné, aby si každý člen vytvořil sociální vztah ke všem ostatním. Při určitém počtu vztahů už není schopen vytvářet další a sociální struktura přestane fungovat. Následkem toho dojde k rozdělení smečky.

 

- Maximální počet sociálních konkurentů, které může jedinec akceptovat. Hierarchie smečky je založena na konkurenci. Logickou snahou každého jedince je dostat se výše a naopak udržet svojí pozici vůči těm níže postaveným. Pokud je konkurence moc velká, sociální struktura opět přestane fungovat a dojde k rozdělení smečky.

V zimě se vlci sdružují do větších smeček, která může mít až 20 členů.

 

 

Mláďata

Páření probíhá v období mezi koncem ledna až dubna. Mladé samice pářící se poprvé začnou být plodné o jeden až dva týdny později, než samice starší. Samice je plodná pouze 5 až 7 dní. Během tohoto období se alfa pár zdržuje mimo smečku aby nebyl rušen ostatními. Alfa pár je také téměř vždy jediný pár ve smečce, který má právo se rozmnožovat. Normálně je vládcem celé smečky alfa samec, ale v době, když jsou mláďata ještě v doupěti má vedoucí postavení alfa samice. Rozhoduje i o tom, kde doupě bude. Když jsou štěňata malá a zůstávají v doupěti, musí ostatní členové smečky nosit jejich matce potravu, neboť ta je nemůže nechat o samotě.

 

Vývojová stádia mláďat:

10 – 15 dní

 

otevírají se očí

3 týdny

vyrůstají mléčné zuby, začínají prozkoumávat doupě

4 týdny

první zavytí

4 – 5 týdnů

krátké cesty okolo doupěte, začínají jíst maso

6 týdnů

s dospělými se vzdalují až několik kilometrů od doupěte, tvoří se hierarchie

6 – 8 týdnů

mláďata přestávají být kojena

12 týdnů

chodí se smečkou na lov (sami se lovu ještě neúčastní)

15 – 28 týdnů

mléčný chrup nahrazen trvalým

7 – 8 měsíců

aktivně se účastní společných lovů

 

 

Mláďata se rodí po 59 až 63 denní březosti, většinou v dubnu nebo v květnu. V jednom vrhu bývá zpravidla čtyři až šest vlčat, ale může být jen jedno nebo jich může být až třináct. Velikost vrhu závisí především na množství kořisti a vlků v oblasti. Čím méně kořisti se v oblasti vyskytuje, tím méně mláďat se narodí. Při velkém nedostatku potravy se mláďata nemusí rodit vůbec, což zvyšuje šance na přežití celé smečky. Málo mláďat se také narodí v případě, že je v oblasti velké množství vlků. To společně s teritoriálním chováním zajišťuje, že vlci se nemohou v určité oblasti přemnožit.

 

Mláďata po narození váží pouze okolo půl kilogramu a jsou hluchá a slepá. Když jsou větší, ostatní členové smečky se střídají při hraní si s nimi, v jejich hlídání a krmení. Mladá mláďata se zdržují pouze v nejbližším okolí brlohu. Asi ve věku kolem šesti týdnů se mezi mláďaty začíná tvořit hierarchie, kterou tvoří pouze jedna linie (nezávislá na pohlaví). Tato hierarchie se během doby velmi často mění.


Většina mláďat nepřežije první rok života - úmrtnost bývá okolo 60 %. Když jsou mláďata stará zhruba 8 týdnů, opouští okolí doupěte a zdržují se na shromaždišti smečky. To je místo kde vlci spí, hrají si a odpočívají. Mláďata zde nikdy nezůstávají samotná, vždy s nimi zůstává alespoň jeden dospělý vlk, který je hlídá. Na shromaždišti zůstávají dokud nejsou dostatečně staří na to, aby mohli chodit s dospělými na lov (to je asi ve věku 12 týdnů). Když jsou staří zhruba 6 měsíců a jsou již stejně velcí jako dospělí, začínají se aktivně účastnit lovu.


Když mláďata přestanou být kojena, začnou ostatní členové smečky hrát v jejich životě významnou roli. Všichni členové smečky se zúčastňují jejich výchovy a nosí jim částečně natrávenou potravu. Dospělí si také s mláďaty často hrají.


Štěňata si velice ráda hrají, ať už sama, spolu či s dospělými. Velká část jejich her je trénink pro činnosti, které budou dělat jako dospělí. Ke hře využívají hračky např. kosti, pírka nebo kůže mrtvých zvířat. Hračky "zabíjí" a nosí je jako "trofeje". Když jsou větší, loví malá zvířata např. králíky nebo ptáky. To vše je dobrá příprava na jejich první skutečný lov.

 

Teritorium

Není to území přesně vymezené a neměnné. Je to území vyznačeno pachovými značkami členů jedné smečky. Teritoria se mohou překrývat, mohou být mezi nimi mezery, mohou být opuštěná. Jejich velikost ovlivňuje množství kořisti, velikosti smečky nebo terén. Teritoria mohou vlci měnit i podle sezóny (obzvláště v období rození a výchovy mláďat).

V letním období lze teritorium rozdělit na – doupě, okolí doupěte a lovecký revír

 

 

Doupě

Vlci si doupata zakládají v době rozmnožování. Vlčice i ostatní členové smečky mohou vybudovat i více doupat. Většina z nich díry vyhloubené v zemi nebo rozšířené doupě jiných zvířat, např. lišek. Bývá často v prudkém svahu, blízko vody a s nezakrytým výhledem. Vstupní otvor má v průměru 35 – 63 cm a bývá oválný. Za ním následuje tunel dlouhý zhruba 1,8 – 4,3 m. Tunel je zakončen kulatým prostorem kde leží mláďata. Tento prostor vlčice úzkostlivě udržuje v čistotě. Jedno doupě může mít i několik vchodů a před hlavním vchodem bývá hromada vyhrabané zeminy. Pokud vlci nejsou donuceni doupě opustit, používají ho i několik let po sobě. Během jedné sezóny často vystřídají několik doupat, přičemž mohou mláďata stará pouze pár týdnů přesouvat až na několikakilometrové vzdálenosti. Mláďata opouštějí doupě většinou ve věku 8 až 10 týdnů.

Okolí doupěte je prostor, který alfa samec označkoval močí. Do tohoto prostoru je cizím vlkům přístup zakázán.

 

Lovecký revír

Je to oblast, kde si smečka opatřuje potravu. Velikost je závislá na dostupnosti potravy a konkurenčním tlaku ostatních smeček. Velikost loveckého revíru ovlivňuje i dostupnost vodních zdrojů a množství úkrytů v krajině.

Jako úkryty jsou využívány terénní sníženiny nebo místa s hustou vegetací. Na těchto místech vlci odpočívají a zakládají doupata, ale nikdy zde neloví. V lesnatých oblastech s dostatkem potravy je lovecký revír velký pouze několik desítek km2, ale v pustinách může mít rozlohu až 1300 km2. K označení svého revíru používají vlci především zvukové signály – skupinové vytí smečky před odchodem na lov. V zimě vlci vyjí mnohem častěji než v létě. V zimním období se takto lovecké revíry rozdělují pouze na jednu noc. Vlci loví jen když mají hlad. Vlk stráví získáváním potravy téměř jednu třetinu svého života. Kořist dokáže ucítit na vzdálenost až 3 km, má výborný sluch a dokáže se skvěle orientovat ve stopách. Při hledání potravy urazí i několik desítek či stovek kilometrů. Při pronásledování kořisti může vyvinout okamžitou rychlost až 60 km/h. Protože vlci loví ve skupině, mohou zabíjet zvířata větší, než jsou oni sami. Vlk může najednou sníst asi 10 kg masa. Průměrná spotřeba jedince na den je 2 kg masa, přičemž dokáže vydržet i několik dní bez potravy.

 

 

Technika lovu

Vlci upřednostňují kolektivní způsob lovu. Jeden nebo několik vlků sleduje stádo a poutá na sebe jeho pozornost, zatímco zbytek smečky stádo obklíčí. Jakmile je stádo obklíčeno vyvolají v něm paniku a donutí k běhu. Silnější zvířata ztratí odvahu a opustí ta slabá, která by za normálních okolností chránily. Právě na tento okamžik vlci čekají. Vyberou zvíře, které se chová nějak zvláštně, a otestují ho během. Pokud zjistí, že je vhodnou kořistí, oddělí jej od stáda a začnou ho štvát. Při štvaní běží vlci v řadě za sebou - když se ti v čele unaví, vymění si místo s těmi vzadu. To smečce dovoluje udržovat vysoké tempo po dlouhou dobu, čímž donutí kořist vydat velké množství energie. Velká rychlost, kterou dokáží vyvinout, dává kořisti jen malou šanci na únik. Při štvaní vlci útočí na slabiny, břicho, nohy a čumák kořisti. Když kořist zeslábne vlivem ztráty krve a únavy, strhnou jí na zem a zadáví.

 

 

Velmi důležitým momentem lovu je okamžik střetnutí. Vlci a kořist mohou zůstat nehybně stát a upřeně se na sebe dívat. V zápětí se může kořist otočit a odejít, vlci mohou odběhnout pryč, nebo mohou zaútočit a kořist během okamžiku zabít.


Při lovu vlci používají různé strategie. Svojí taktiku mění podle terénu a druhu kořisti. Na kořist útočí proti větru, aby nebyli odhalení dříve, než se stačí dostat dostatečně blízko. Při lovu používají vyšlapaných cestiček, což jim šetří energii a umožňuje vyvinout větší rychlost. V zimě běží za kořistí v její vlastní stopě, takže se nevysilují a nezpomalují prošlapáváním cesty ve sněhu. Ideální pro lov je firnový sníh, která je natolik pevný, že vlci mohou běžet po jeho povrchu, zatímco kořist se do něj boří. To jí stojí mnoho energie a značně jí zpomaluje.

 

Svoje teritorium vlci velmi dobře znají, mohou tedy využívat různých zkratek a jiných terénních výhod. Často také dokáží odhadnou, kudy stáda zvěře potáhnou a na vhodném místě si na ně počkají. Přestože strategie lovu je téměř dokonalá, 9 z 10 útoků je neúspěšných. Vlci někdy části kořisti zahrabávají, aby je mohli sníst později. Zásoby jsou většinou objevené a snězené jinými zvířaty.

 



Čím se živí?

Hlavní složku potravy vlků  tvoří většinou jeleni a srnci. Další důležitou složkou potravy jsou divoká prasata, malí savci a hmyz. Rostlinná strava tvoří jen velmi malou část potravy. Konkrétní druh kořisti závisí hlavně na nabídce a ročním období. Vlci mají tendenci ke specializaci na určitý druh kořisti. Někteří jedinci, nebo dokonce celé smečky, se specializují na vyhledávání mršin, jiní loví drobnou zvěř a nebo lidmi chovaná domácí zvířata. Nejznámějším typem specializace jsou kopytníci. V případě velkých zvířat se kořistí vlků stávají nejčastěji nemocná, stará, nebo velmi mladá zvířata. Pomáhají tak vytvářet zdravější a stabilnější populaci zvěře. Kořistí se ale může stát i zvíře v nejlepší kondici.

 

Většinou uloví vlci jen tolik zvěře, kolik potřebují. V období odchovu mláďat ale někdy loví i nadbytečně, aby se mláďata naučila lovit. Nikdy však nezabijí všechnu zvěř která se v oblasti nachází. Když je některé zvěře málo, mohou přestat s jejím lovem do doby, než se dostatečně zvýší její početní stavy.

 

Dle údajů Slavomíra Finďa z Národného lesnického centra ve Zvolenu na Slovensku bylo dle analýzy 356 vzorků trusu vlků z 12 pohoří Slovenska, v letech 1992 až 1999 zjištěno, že 69% potravy vlků tvořili jeleni a srnci, 21% divoká prasata, 5% hlodavci, 1% ovce, 1% rostliny a 3% ostatní zvířata a nebo neurčené druhy.

 

Zkušenosti ze Slovenska například ukázaly, že pokud v horách trvale žije vlk, divoká prasata prakticky netrpí morem. Naopak v oblastech, kde vlk trvale nežije, se vyskytuje 93 % případů tohoto onemocnění. Nemocné mladé prasata (zvířata do 1,5 roku jsou v 95 % případů nositeli onemocnění moru div. prasat) vlci sežerou a likvidují tak ohniska nákazy.


Výskyt vlka v SR


Bílá plocha na mapě je oblastí s trvalým výskytem vlka, šedě bez trv. výskytu vlka. Malé tečky představují lokality výskytu moru divokých prasat (93 % v oblasti bez trvalého výskytu vlků, 7 % v oblasti s trvalým výskytem vlků). 1994 - 1998  (informace - http://www.selmy.cz)

 

 

Komunikace

1. Vytí

Nejznámější způsob vlčí komunikace je vytí. Zúčastňuje se ho většinou celá smečka a může být slyšet až do vzdálenosti 16 km. Vlčí vytí může obsahovat až 12 různých harmonických tónů. Když vyje několik vlků dohromady, může se zdát, že jich je více, než kolik jich ve skutečnosti je. Vlci vyjí většinou ve stoje, ale mohou při tom i sedět nebo ležet. Vlci vyjí z mnoha důvodů. Nejčastějším důvodem vytí je shromáždění smečky před lovem nebo po lovu, aby je našla ta část smečky, která se během lovu oddělila. Důvodem vytí po lovu může být i oslava úspěchu. Vyjí také při poplachu (hlavně v blízkosti brlohu) a kvůli vzájemné lokalizaci např. v bouřce, nebo na neznámém území. Když se vlk ztratí, jeho smečka ho podle hlasu pozná. Každý vlk totiž má vlastní specifický způsob vytí. Vlci také vyjí ze žalu (např. kvůli smrti svého partnera).  Vytí slouží také ke komunikaci mezi různými smečkami. Vlci mezi vytím vždy nechávají přestávky dlouhé 20 – 30 minut, což umožňuje jiným smečkám poslouchat ostatní. Kdyby tuto pauzu neudělali, bylo by pro ostatní smečky těžké zjistit, kolik smeček se v oblasti nachází. To že každý vlk vyje jinak také pomáhá jiným smečkám zjistit z kolika jedinců je ta která smečka složena. Vlci vyjí  nejčastěji večer nebo brzy ráno. Vytí je častější v zimních měsících, v období páření a rozmnožování. V květnu a červnu vyjí méně často než po zbytek roku. V tomto období jsou totiž ve smečce mladá štěňata, která jsou velmi zranitelná. Proto se smečka snaží neprozradit místo svého pobytu, aby štěňata neohrozili predátoři jako je například medvěd.

 

 

3. Ostatní hlasová komunikace

Kromě vytí mohou vlci kňučet, vrčet a štěkat. Obzvláště mladá štěňata a podřízení jedinci často kňučí. Vlci štěkají málokdy. Vrčení většinou souvisí s potyčkami a vyjadřuje výhružku anebo domáhání se svých práv v rámci hierarchie. Mláďata často vrčí při hraní. Jiný význam má stupňované vrčení začínající kňučením. To většinou vyústí v bleskový výpad proti rivalovi. Dalším zajímavým zvukem je kňučení a stupňované pištění. Tyto zvuky jsou spojené s vítáním, krmením mláďat, hrou a jinými situacemi úzkosti, zvědavosti a prosení.

3. Vizuální komunikace a sociální chování

Většina vizuální komunikace vlků je používána ke zdůraznění vlastního postavení nebo akceptování vyššího postavení jiného člena smečky. To pomáhá udržovat smečku stabilní a předcházet konfliktům. I přes to však konflikty občas vznikají. Konflikty nejčastěji vznikají mezi kandidáty na pozici alfy, když alfa zemře. Hodně konfliktů také vzniká v době rozmnožování.


Vlci používají mnoho způsobů jak vyjádřit svoje postavení ve smečce. Který vlk má vyšší postavení lze poznat podle polohy jeho ocasu. Alfa obvykle nosí ocas zdvižený, zatímco podřízení jedinci nosí ocasy svisle dolů. Vlci na nejnižších pozicích nosí ocas kolmo k zemi nebo stočený pod sebou. Podřízení často schovají ocas mezi nohy když se přiblíží alfa, čímž uznávají jeho nadřazenost. Pozice ocasu také říká, jakou má vlk náladu. Když je sebejistý, drží ocas nahoře a když je vystrašený, má ocas naopak skroucený pod sebou. Pokud se vlk chystá zaútočit, jeho ocas je ve vodorovné poloze. Nejběžnější poloha ocasu je kolmo dolů.


Také poloha uší vyjadřuje pozici v hierarchii nebo náladu. Alfa má vždy uši vzpřímené, zatímco níže postavení jedinci mají většinou uši přitisknuté k hlavě, zvláště když se přiblíží alfa. Když je vlk smutný nebo vystrašený, má uši přitisknuté k hlavě a když je naopak šťastný nebo sebejistý, má uši vzpřímené. Když hrozí jinému vlkovi, jeho uši směřují dopředu.


K určení postavení může sloužit také stav srsti. Podřízený vlk má většinou srst hladkou když alfa srst naježí. Naježená srst znamená buď hrozbu nebo strach.


Vlci používají také spoustu jiných způsobů, jak vyjádřit svoje postavení ve smečce. Níže postavení jedinci vždy zdraví alfu tím, že se přikrčí k zemi, sklopí uši a zlehka mu olíznou čenich. Toto chování je velmi podobné chování mladých štěňat, žebrajících o potravu.
Když se setká alfa samec s níže postaveným samcem, zůstává vzpřímeně a nehybně stát a upřeně se na něj dívá. Jeho ocas je vodorovně a s hřbetem tvoří jednu linii. Podřízený jedinec se většinou přikrčí, přičemž má ocas svisle dolu, pomalu se otočí od alfy, odvrátí zrak a sklopí uši. Při vážnějším střetnutí zatáhne koutky úst, čímž odhalí svoje zuby (výraz podřízenosti), šikmo natočí hlavu a dívá se na alfu. Tomu se říká pasivní podřízenost. Někdy se podřízený jedinec snaží alfovi olíznout pysky, což je aktivní podřízenost.


Snaží-li se podřízený vlk bránit autoritě alfy, alfa se snaží si svoji autoritu prosadit. Často mu k tomu stačí pouze přísný pohled. Vlci se na sebe totiž dívají z očí do očí pouze když prosazují svou autoritu, nebo hrozí jinému vlkovi. Pokud pohled nestačí, alfa vycení zuby a začne vrčet. Když se chce na podřízeného vrhnout, přikrčí se k zemi. Dominantní jedinec také může pro prosazení své autority přidržet čenich podřízeného a nebo položit svou přední packu okolo jeho ramen. Je-li níže postavený vlk připraven uznat jeho autoritu, lehne si na zem a otočí se na záda. Výše postavený jedinec tento akt bere jako omluvu.


Gestikulaci a detaily postoje zvýrazňuje výrazná kresba srsti. Tmavý vrchol ocasu tvoří kontrast zvyšující viditelnost a naznačuje, kde se nachází třesoucí se ocas (znak vzrušení). Černé rty zase kontrastují z bílými chlupy na čenichu a dolní čelisti. Na tváři je zvýrazněna především oblast okolí očí. Uši jsou pro zlepšení viditelnosti ohraničeny tmavými chlupy a vyplněny světlými.

 

4. Pachová komunikace

O tomto velmi zajímavém a pro vlky velmi důležitém způsobu komunikace toho zatím není mnoho známo. Za primární funkci pachových značek bývá považováno vyznačení hranic teritoria. To ovšem není jejich hlavní funkcí. Roger Peters jako první zjistil, že hlavní funkcí pachových značek je vyznačení teritoria tak, aby členové smečky věděli, kde se právě nacházejí a jak se dostanou tam, kam chtějí jít. Díky tomu může smečka snáze využívat celé své teritorium. Pachové značky také pomáhají členům smečky komunikovat když je smečka rozdělena. Vlk díky nim může zjistit např. kde se nachází jiný člen smečky nebo kdo a kdy přes určité území šel. Značky také varují vetřelce, že území je již obsazeno a pomáhají vlkům najít neobsazené území.


Pachové značky na pravidelných cestách vlci udržují tak, že každou oblast svého teritoria navštíví přibližně jednou za 3 týdny. Celé teritorium je poseté pachovými značkami. Aby značky byly nalezeny ostatními v co nejkratším čase, jsou koncentrovány hlavně v okolí křižovatek stop.


Vlci mají hned několik pachových žláz. Jedna se nachází na konci ocasu a je vyznačena cestičkou nebo skvrnou z tmavých chlupů. Druhá je v blízkosti řitního otvoru. Další jsou mezi prsty na nohou (pach z těchto žláz je uvolňován při hrabání).
Pach je u každého vlka jiný (stejně jako otisk prstu u člověka).

 

5. Jiné druhy komunikace

Vlci používají ještě jeden způsob komunikace, který je mnohem záhadnější, než ty předchozí. Funguje buď na principu mimosmyslového vnímání, nebo alespoň za hranicemi vnímání našeho. Byl pozorován pouze u zvířat žijících v zajetí (pravděpodobně proto, že volně žijící vlky prakticky nelze sledovat z takové blízkosti, aby byly vidět detaily jejich chování). Když se jeden vlk na něco upřeně zadívá, ostatní reagují tím, že začnou pozorovat stejné místo. Přičemž nevydávají žádné slyšitelné zvuky a nemají mezi sebou vizuální kontakt. Nejdříve většinou začnou reagovat podřízení jedinci a alfa až naposledy.

 


foto: Karel Brož, Jan Husák